Michal Kašpárek

Všechno, co vím o psaní, mě naučil Voltík

To nejdůležitější o psaní jste se stejně jako já naučili na základní škole, jenom ne v hodinách českého jazyka a literatury, ale ve fyzice. Někdy na začátku druhého stupně jste tam skládali jednoduchý elektrický obvod:

┌─┤├──────┐
│ +-      │
│     ┌─┐ │
└─────┤X├─┘
      └─┘

Od té doby víte, že se žárovka nerozsvítí a zvoneček nerozbzučí jen tak samy od sebe. Potřebují několik věcí:

1/ Šťávu. V psaní to znamená něco nového. Vždy to musí být nová informace. Nepište o tom, co už vědí všichni. Pište o tom, čeho jste si všimli jenom vy.

Taky by to měl být čerstvý sloh. To neznamená vtip za každou cenu. Naopak, vyhýbejte se rádobyvtipným přirovnáním, která slýcháte z médií. Čerstvým slohem lidé píší dopisy blízkým přátelům o tom, že se zamilovali, naštvané pasáže do deníků, bizarní historky do společných chatů, druhé poloviny článků. Nepíšou jím školní eseje, vědecké papery, informace pro veřejnost na web úřadu, první poloviny článků. Jestli váš text zní jako něco z druhé skupiny, smažte to a začněte znova.

Nejsilnější šťávou jsou ironie a paradoxy. Když jsou věci přesně naopak, než bychom si mysleli.

2/ Jasný záměr. Baterka v elektronické stavebnici utáhne buď žárkovku, nebo zvoneček. Ne oboje. Sepisujete zážitky z dovolené, aby si je jednou přečetla vaše vnoučata a pobavila se, nebo návod pro ostatní, jak se na stejné trase vyhnout mrzutostem? Píšete recenzi koncertu, nebo hejt na tu dnešní woke mladou generaci? V tom musíte mít jasno dřív, než začnete psát, a to do té míry, že budete schopni sdělit hlavní myšlenku textu jedinou větou. Bude-li v ní nějaká ironie a paradox, jedině dobře.

3/ Odstranit odpor. V rukopisech bývá spousta různých překážek čtenářské pozornosti. Odbočky od hlavního motivu nebo myšlenky. Neukočírované autorské ego, například různé výpady proti oponentům. Dlouhé věty. Cizí slova, která šlo nahradit českými. Nesrozumitelné pasáže, ve kterých se pozornost ztratila už při psaní. Popisné odstavce, zvlášť když se týkají počasí. V každé větě by se mělo někomu dít něco, co nechce nebo nečeká. Prší? No a co. Na koho prší? Proč leze ven?

4/ Obvod se musí uzavřít. Všimněte si, kolik filmů končí scénou, která nějak parafrázuje tu úplně první. Když nevíte, jak svůj text skončit, podívejte se na úvod, a třeba už vědět budete.

Další tipy už na metaforu elektrického obvodu roubovat nechci:

  • Oddělte rešerše, psaní a editování. Pokud to dovoluje deadline, dělejte to třeba i několik dnů od sebe. A pokud se nezmění něco zásadního, nevracejte s k předchozím fázím. Vím o několika skvělých knihách, které bohužel nikdy nevyjdou, protože se jejich autoři a autorky po napsání vrátili k rešerším, chtěli upravit jednu kapitolu, pak další, pak se to celé rozsypalo, tak to přepsali, no a… pustili se znovu do rešerší.

  • Pravopis sám o sobě není moc důležitý. Nepamatuju dobrý rukopis, který by někdo někde odmítl kvůli hrubkám. Že jich je plná spousta rukopisů špatých, je věc jiná.

  • Alkohol je přeceňovaný pomocník, vlastně to ani není pomocník. Snad s jednou výjimkou: člověk po něm má hodně nápadů, a i když většina není dobrá, některé občas ano. Alkohol možná psaní zpříjemňuje, ale nezkvalitňuje, navíc je pak na výsledku poznat, kde se hladinka zlomila do opilosti.

  • Vždycky si to po sobě nechejte někým přečíst. Profesionální editor nebo editorka je lepší než máma, máma je lepší než nikdo. Pokud píšete pro médium, kde články nikdo needituje, patrně se tam nic nenaučíte.

Dlouhodobé rady pro ty, kteří chtějí napsat víc než jeden text:

  • Pište pravidelně. Jako ve všem, i v tomhle se tréninkem zlepšíte. (Má to háček: nejspíš to ani tak nebude příjemnější.)

  • Vzdělávejte se. Přečtěte si Politics and the English Language George Orwella nebo On Writing od Sola Steina.

  • Čtěte. Čtěte dobré (a dobře přeložené) věci a přemýšlejte nad tím, čím jsou dobré. Čtěte špatné věci a přemýšlejte, čím vás otravují.

  • Vyhledávejte zpětnou vazbu. Číst si komentáře pod články nebo na Goodreads občas bolí, ale hodiny osamělé práce na něčem, co by se minulo s publikem, by nakonec bolely víc.