Proti malomyslnosti a kapitulanství
Příspěvek mého dědy Jaroslava Kašpárka (1921-1988) do sborníku Brněnské okolí cestou k svobodě (1965).
Už před druhou světovou válkou jsem vstoupil do Svazu mladých v Říčanech u Brna a současně začal cvičit v Jednotě proletářské tělovýchovy. Tyto organizace byly mou první školou politických zkušeností, avšak nejvíce na mne zapůsobilo rozbití republiky v letech 1938-1939.
Jako prodavač pohyboval jsem se mezi všemi vrstvami obyvatelstva a proto mohl dobře sledovat, jak lidé reagují na politiku jednotlivých politických stran a organizací zaniklé republiky. Na jedné straně pokračovalo kapitulantství, na druhé však sílil odpor proti německým okupantům, zejména na Rosicku-Oslavansku.
Po zákazu KSČ, komunistických tělovýchovných a mládežnických organizací, ztratila rudá mládež legální možnost pro organizovanou činnost. Scházeli jsme se i nadále u důvěrníka strany Gabriela Konečného anebo v říčanském Dělnickém domě. Ale tyto schůzky byly jen nahodilé a bez přesněji ujasněného záměru. Teprve ustavení ilegální skupiny mladých komunistů v září 1939 dalo naší organizaci jasnější perspektivu a přesnější cíl. Do Říčan docházel člen zemského vedení Komunistického svazu mladé generace Karel Mazour z Veverských Knínic. Nejprve se o úmyslu založit u nás jednu z jeho organizací poradil s Gabrielem Konečným, pak jsme měli schůzku v Dělnickém domě. Byli tu samí známí, otevřeně mluvili o politické situaci a svých představách o příští práci KSČ. Gabriel Konečný doporučoval, aby do tajné organizace byli zapojeni především mladí, neboť měl oprávněné obavy, že německá i česká policie má k disposici seznamy dřívějších členů KSČ. Proto jsme do buněk chtěli získat mladé, méně známé lidi z Říčan a okolí. Tuto odbojovou komunistickou organizaci sice budoval KSMG, to však nevylučovalo účast starších soudruhů. Nebylo výjimkou, že jménem mladé generace jednali komunisté padesátiletí i starší. Naopak zase tam, kde místní organizace KSČ byla slabá, nebo kde nebylo možné riskovat zapojení známých funkcionářů, přebíraly organizace KSMG řízení veškeré stranické práce.
Mládež jsme získávali hlavně organizováním nedělních výletů do povodí řek Oslavy a Jihlavy. Kdo z mladých měl zájem, šel s námi na výlet. Tam se věnovali volejbalu, kopané, hráli a zpívali. Výběr spolehlivých lidí pro politickou práci — převážně z členů bývalé JPT — dělal osobně Karel Mazour. Vyhlédl si vždy jednoho schopného a spolehlivého člověka, ochotného ve své obci založit tříčlennou buňku. Seznámil ho současně s hlavními zásadami konspirace a dohodl heslo na předávání materiálu. Nikdy však nezapomněl zdůraznit, že v případě zatčení bude muset podstoupit i brutální gestapácké výslechy.
Podobně vznikla také organizace v Říčanech. Její působení bylo záhy patrné nejen mezi mládeží, ale i mezi komunisty a pronikla rovněž do Národního souručenství. Hlavní úkol tohoto období spočíval v boji proti kapitulantství, depresi a ohlupování lidí protektorátní propagandou. Mladí rozšiřovali ilegální letáky, noviny a podíleli se na širších akcích, organizovaných jinými podzemními složkami. Tak například prostřednictvím Karla Mazoura pomáhali vyslat do Sovětského svazu Josefa Procházku. Tento byl později vysazen na území republiky jako parašutista, avšak vypátrán a zemřel v koncentračním táboře Mauthausenu. Naše buňka udržovala spojení s mladými komunisty na Třebíčsku, Vyškovsku a Tišnovsku.
V roce 1941 došlo k vyzrazení tajné studentské organizace v Brně a současně Němci zatkli několik členů zemského vedení Komunistického svazu mladé generace. Mezi uvězněnými byl také Ladislav Babák, později získaný gestapem pro spolupráci a tak organizaci postihlo rozsáhlé zatýkání. Dalšího člena zemského vedení KSMG, Jaroslava Ondrouška z Říčan, zmocnilo se gestapo 8. října 1941. Náš instruktor Karel Mazour byl zatčen nešťastnou náhodou 21. října v Praze. Příští den ho gestapáci vodili po Rosicích, protože předpokládali, že se k němu budou hlásit jeho spolupracovníci. Aby tento záměr Němců překazil, vylákal je odpoledne na předstíranou schůzku do Kyjova, kde na nádraží skočil pod kola rozjíždějící se lokomotivy a zahynul. V budově gestapa na právnické fakultě v Brně bylo 28. října zvlášť rušno. Tehdy zatkli Drahomíra Buriana z Rosic, Mazourova švagra Jana Dufka a Františka Kozlíčka z Veverských Knínic, Aloise Mišku z Hvozdce, Jaroslava Kašpárka z Říčan a další vedoucí buněk. Přes toto zatýkání mohla organizace pokračovat v činnosti. Umožňoval to jednak systém tříčlenných skupin i to, ze se gestapo při vysleších nedostalo za okruh zatčených osob.
Osudy uvězněných byly stejné jako v nesčetných podobných případech — rozsudky smrti, smrt z hladu a vysílení v koncentračních táborech. Aloise Mišku a Jaroslava Ondrouška odsoudili Němci k smrti, Jan Dufek a František Kozlíček se nevrátili z Osvětimi. Značné oběti na životech jsou nejen potvrzením odhodlání bít fašismus až do konce, ale také výmluvnou kritikou mnichovského kapitulantství buržoasní republiky. Oprávněně se totiž naskýtá otázka, do jaké míry jsme mohli s týmiž obětmi přivodit obrat ve vývoji evropské politiky, kdybychom se Německu postavili v roce 1938 na odpor se zbraní v ruce.