Průvodce českými městy

(Vyšlo ve Finmagu v červnu 2019.)

Existují přinejmenším dva dobré důvody, proč aspoň občas místo penzionu nebo stanu v lesích strávit víkend v hotelu na náměstí. Za prvé: ve městě se skoro nejde nudit, což platí o to víc, pokud cestujete s dětmi. Hodina v galerii, hodina v parku, hodina na hřišti, hodina na náplavce, hodina v restauraci – a máte den jak korálek.

Za druhé: putování po městech je nenahraditelným zdrojem všeobecného přehledu. Když procestujete republiku do úrovně krajských, nebo ještě lépe okresních měst, budete si mít co říct úplně s každým svým spoluobčanem. Pokud člověku nic nezní tak sladce jako jeho jméno, pak je hned na druhém místě název místa, kde vyrůstal nebo kam jezdil na prázdniny.

Sám jsem od roku 2008 do roku 2018 procestoval Česko systematicky: navštívil jsem všech 39 městských památkových rezervací, všech třináct krajských měst, 55 ze 71 okresních měst a všech dvanáct našich památek zařazených na seznam UNESCO. Z této pozice amatérského ministra pro místní rozvoj bych se rád podělil o ryze subjektivní tipy na města, v jejichž ulicích vám bude nejvíc do tance – a rovnou se omlouvám minimálně stejnému počtu dalších, na které přes jejich kouzlo nezbylo místo.

Hlavní města

V Česku jsou tři metropole, jejichž návštěva patří k základnímu vzdělání – už jen proto, že všechna někdy byla městy hlavními.

Do současnosti ten titul zůstal jen Praze. Pokud nejste zvědaví na šňůru turistů a prodejce matrjošek mezi Staromákem a Hradem, můžete se jim snadno vyhnout: navštivte centrum mimo sezónu, nejlépe od ledna do března, případně si ho projděte brzo ráno nebo se (a to je má nejoblíbenější možnost) vydejte do některého z přehlížených zákoutí ležících mimo hlavní trasy, vyjmenovaných ve skvělém průvodci 111 míst v Praze, která musíte vidět.

Kdybych měl mermomocí na jedno naše město ukázat jako na to nejkrásnější, byla by to zasněná, melancholická Olomouc. Tři moje oblíbená místa: vyhlídka z věže gotického kostela svatého Mořice, Muzeum moderního umění a na cestě mezi nimi Tvarůžková cukrárna (edit 9/2019: cukrárna už bohužel zavřela).

Tugendhatka bývá vybookovaná na měsíce dopředu, ale to by vás od návštěvy Brna nemělo odradit: městská část Brno-hipstřed nabízí víc káv a zákusků s příběhem než jakékoliv jiné srovnatelně velké území v Česku. (Doporučuji užitečného radničního průvodce po jídle a pití Gourmet Brno.) Pokud byste to radši autentičtější, míň na Hollana a víc na Donutila, vydejte se šalinou na východní kraj města do muzea traktorů Zetor Gallery nebo na západní konec na Prigl na nudapláž (zastávka parníku „Osada“).

Těsný závěs

Kdybych byl přísný šéf Cermatu, pak bych seznam měst, kam je nutné se podívat, aby mohl člověk složit maturitu, rozšířil o další tři:

Hradci Králové se přezdívá salon republiky, protože bezprostřednímu okolí historického centra vtiskly v první půlce minulého století nezaměnitelný charakter modernistické stavby Jana Kotěry, Josefa Gočára, Václava Rejchla a dalších. Na stupnici šumnosti řadím Hradec z českých měst nejvýš: 10 z 10 Davidů Vávrů.

V Kroměříži architektonickou modernu nehledejte. Na barokním zámku psali v revolučním roce 1848 poslanci ústavodárného sněmu demokratickou rakouskou ústavu. Sympatický pokus skončil po pár měsících invazí císařské armády a pouhou poznámkou pod čarou v dějinách Evropy. Zámeckou zahradu s minizoo minout prakticky nelze, byla by ale škoda neudělat si procházku k francouzské Květné zahradě.

Zlín se nepodobá ničemu jinému u nás: město-stroj, kde forma důsledně sleduje funkci. Téměř vše podstatné se koncentruje mezi nádražím Zlín-střed a obnoveným památníkem Tomáše Bati. Tovární budovy 14 a 15 v sousedství Baťova mrakodrapu (kde jinde se orientujete podle podobných názvů?) se po rekonstrukcích staly domovem galerie, muzea a kaváren.

Bejvávalo

Několik měst jinak stojících za návštěvu se pohříchu proměňuje v oběť své vlastní krásy, případně svého zařazení na seznam světového kulturního dědictví. Pro návštěvu platí podobné zásady jako u Prahy: pokud nemáte rádi davy, vypravte se mimo letní prázdniny nebo aspoň mimo víkendy.

Cena Zlatého trdelníku jde do Českého Krumlova, kde jste už beztak všichni byli. O něco dýchatelněji, snad díky širším ulicím a vůbec větší roztahanosti památek, je v Kutné Hoře. Zde je nutné kromě makabrózní kostnice v Sedlci vidět i přilehlý kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, dlouho opuštěnou a vypálenou katedrálu obnovenou Janem Blažejem Santinim. O jednu zastávku lokálky dál se dá vystoupat do centra s gotickým chrámem svaté Barbory, vedle kterého sousoší dvanácti světců od Františka Bauguta hlídá jezuitskou kolej s Galerií Středočeského kraje.

Karlovy Vary si projděte hezky celé: kolem Puppu ke galerii a zpátky přes kopec, od Imperialu až k prázdnému bazénu Thermalu. Z Lázeňského trojúhelníku jsou Vary nejznámější a nejoblíbenější, nicméně ve Františkových Lázních o hodinu dál vlakem jsem mezi palmami nevěřil, že nejsem na Riviéře, deset minut pěšky od moře. Máte-li čas, zastavte se i tady.

Kde jste všichni?

Je záhadou, že ačkoliv je stejně dlouho jako Český Krumlov na seznamu UNESCO i Telč, která si navíc zahrála v mnoha filmech, velké davy se jejímu ikonickému renesančnímu náměstí stále vyhýbají. Když už budete projíždět jižním cípem Vysočiny, zajeďte si až k rakouským hranicím, do Slavonic. Intenzivní genius loci vylidněného renesančního centra a zážitek z velmi klaustrofobního podzemí můžete zapít v Besídce, vykřesané od osmdesátých let z ruiny herci divadla Sklep.

A ještě jeden tip na jih od dálnice D1: Třebíč. Místní židovská čtvrť je jedinou památkou židovské kultury na seznamu světového dědictví nacházející se mimo Izrael. Přitom ještě v osmdesátých letech byla v plánu její asanace. Prohlédněte si Zadní synagogu i zámecké expozice, z bašty Na Hrádku shlédněte dolů na město a procházku zakončete na nedalekém židovském hřbitově.

Zato židovské město v Mikulově asanace skutečně postihla. Zbyla jedna ulice a rozsáhlý hřbitov plný zadumaných zákoutí. Okolí Dietrichsteinské hrobky je nejitalštější místo v Česku a výhled ze Svatého kopečku naproti zámku bere u srdce.

Také do Znojma jezdí (mimo zářijové vinobraní) míň návštěvníků, než by si jeho památky a vinárny zasloužily. Snad je to kvůli mizerné dostupnosti: nejbližší dálnice je přes hodinu jízdy daleko a IDOS z Prahy nachází vedle rychlého pětihodinového i desetihodinové vlakové spojení.

Téměř neznámá je Moravská Třebová, která přitom turistům poskytuje ukázkový servis, včetně mnohojazyčného průvodce po hřbitově. K tomu vede mimořádně hezká křížová cesta a z kopce je vidět na celou Mährisch Trübau – se zámkem, který je pořád veliký, i když ho v devatenáctém století půlka shořela, nebo městským muzeem s rozsáhlou expozicí mimoevropského umění.

Cestou z Moravy do Čech nelze minout Litomyšl, pozoruhodnou ze dvou důvodů. Jednak kvůli renesančnímu zámku, ve kterém sídlili Pernštejnové, v jehož pivovaru se narodil Bedřich Smetana a který je také zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví. Jednak kvůli tomu, že má město od devadesátých let štěstí na osvícené politiky i investory, kteří historickou zástavbu citlivě doplňují moderními projekty, jako je plavecký bazén, autobusový terminál nebo kostel Církve bratrské.

Miss šmucik

A pak tu jsou vzácná města, ve kterých se čas zastavil před vynálezem trdelníku, TripAdvisoru a jízdenky Eurail.

Nejdůležitější je návštěva Terezína, který se za okupace na několik let celý proměnil na koncentrační tábor. Bylo by barbarstvím vynechat při návštěvě muzeum. To mimo jiné představuje časopis Vedem vydávaný malými kluky, kteří navzdory lehkému tónu mnoha článků věděli, že je čeká smrt, jak prozrazuje báseň školáka Františka Basse: „Zahrádka malá / plná růží, voní / cestička je úzká / chlapeček prochází se po ní. // Chlapeček malý, hezoučký / jak poupě rozkvétající / až poupě rozkvete / chlapeček už nebude.“ Pak si zobněte Neurol a vydejte se do Malé pevnosti, vězení a popraviště využívaného několika režimy. Zemřel v něm Gavrilo Princip, Srb s prstem na spoušti první světové války, a tisíce dobrých lidí.

Na východě Čech má Terezín pevnostního bratříčka, Josefov, ve kterém se natáčejí filmy z druhé světové války, aniž by bylo nutné dělat v jeho pravoúhlých ulicích výrazné úpravy. Kasematy slouží jako lapidárium barokních soch Matyáše Brauna.

Na západ od Prahy se popelí dvě popelky: Žatec, kde mě na náměstí 5. května napadlo, že takhle nějak musel působit Český Krumlov, než ho objevil svět, a Cheb, se špalíčkem gotických domů a umouněnými ulicemi kolem.

V dezolátním severočeském Úštěku jsem narazil na nejstarší vozový park na sever od Bosny – a na „ptačí domy“, které si v devatenáctém století postavili italští dělníci pracující na železnici. Z ulice dosáhnete na jejich střechy, ale když obejdete blok, naskytne se vám pohled na několikapatrové dřevěné konstrukce připevněné pod úrovní ulice ke skále jak ptačí budky ke stromu.

„Pán Bůh rozdal jiným městům všecku krásu,“ zpívá Jaromír Nohavica o Ostravě – a nemá pravdu. Ostrava je krásná, pokud máte správně nakalibrovaná měřítka. Českým unikátem je hned několik zpřístupněných dolů s poutavými expozicemi a hlavně verneovská Dolní oblast Vítkovice, s širým výhledem z vysoké pece a dvěma interaktivními muzei vědy a techniky. Pokud ze strachu o klima přemýšlíte nad omezením své uhlíkové stopy, nasměrujte svůj příští eurovíkend místo daleké Barcelony sem, do města uhlí.