Michal Kašpárek

Jak se učím nové věci

Poprvé jsem se učil učit se na vysoké: studoval jsem obory, které mě bavily, a na rozdíl od gymnázia jsem tak už nechtěl školu máslit na nejhorší postupovou známku. Háček byl v tom, že jsem toho vedle školy nemusel moc jiného dělat, neměl jsem tím pádem důvod naučit se učit se efektivně. To se změnilo po třicítce, přesněji po dětech. Věcí, do kterých jsem chtěl proniknout, neubývalo, naopak. Zároveň jsem ale na ně už neměl volná odpoledne, večery, víkendy ani dovolené. A proto jsem se učil učit se podruhé.

Přišel jsem na tohle:

  • Časová tíseň nemusí být nutně překážkou sebevzdělávání. Může taky mobilizovat.
  • Zásadní boost přineslo, když jsem si začal vyhrazovat jednu hodinu denně na věci, které po mě nikdo nechce, které chci vyzkoušet sám. Vyhrazovat neznamená plánovat. Držel jsem se a stále držím jednoduchého hladového algoritmu: „Jakmile se ti namane 60 minut, do kterých nemáš nic napevno naplánováno, začni.“
  • Funguje mi učit se projektově, prakticky, „hands on“, s konkrétním cílem a někdy i deadlinem. Nevěřím, že se někdo může naučit cizí jazyk na Duolingu a bez vyhlídky, že ho bude pravidelně využívat. Nejlepší výchozí bod do nového oboru pro mě není „toto by bylo frajerské umět“, ale „když toto vstřebám aspoň na začátečnické úrovni, vyřeší se mi reálná každodenní starost x“. Konkrétně jsem takhle začal pronikat například do Pythonu: našel jsem na Githubu cizí skript, který by mi řešil drobný oser s organizací výpisků z Kindlu, jen jsem ho potřeboval předělat, aby fungoval trošku jinak. Povedlo se to a přede mnou se začal otevírat nový svět.
  • Silná vnitřní motivace je mnohem užitečnější než různé hacky typu „když si na to koupím nový moleskin a zaplatím kurz, bude mi líto se na to vyprdnout“. Nepodceňujte sílu sebesabotáže.
  • Komplexní a záhadně působící obory a témata jde obvykle rozložit na podprojekty, do kterých se proniká snáz. Skvělou ukázkou je bezplatný výcvikový program šachů na webu Lichess: nejdřív prozkoumáte jednotlivé figury, pak pokročíte k základním situacím na šachovnici, zkusíte vyřešit různé úkoly a za odhadem tři až dvacet hodin si můžete zahrát s kýmkoliv. (Nejspíš prohrajete, ale nebudete ztracení a bude vás to bavit.)
  • Nebo ještě jinak: sebevzdělávání může snadno zadrhnout na tom, že člověk neví, do čeho se pustit dřív, či naopak do čeho by se šlo pustit ještě. Proto je dobré mít předem nachystaný seznam, ve kterém se lze pohybovat položku po položce. (Zas by ale byla škoda jet otrocky jen podle něj.)
  • Požehnání je, když se člověku sejdou dva obory, které se při učení navzájem doplňují. Například: zlepšování angličtiny a rozšiřování všeobecného přehledu; němčina a genealogie; sport a výživa; formule 1 a emerging economies. Co se člověk naučí v jedné z nich, obvykle mu pomůže i v druhé, a naopak.
  • Tři superdisciplíny pomáhají s učením se téměř čehokoliv: angličtina, programování a běhání. První zpřístupňuje moře informací. Druhé umožňuje využívat nebo přímo vytvářet si různé specializované nástroje. Třetí dodává okénka klidu pro vstřebávání znalostí, pro získávání nových znalostí z podcastů a v ideálním případě také snižuje riziko předčasného úmrtí, a tedy v důsledku prodlužuje čas, kdy se člověk může učit další nové věci. Navíc se běháním člověk učí překonávat frustraci a víc si věřit. (Běhání je ideál, nicméně pokud ho někomu zdraví nedovoluje, skoro stejně dobré jsou cyklistika či pěší turistika. A pokud nejde ani to, pusťte tuhle hraběcí radu z hlavy a pokračujte dál.)
  • Každému pro osvojování nových poznatků a dovedností funguje něco trochu jiného. Proto je dobré sednout si na 30 minut s tužkou a papírem a sepsat si, kdy a jak se mi učí dobře a za jakých okolností je to naopak horší. Zavzpomínejte na školu, na autoškolu, na profesní zkoušky.
  • Například můj audit vypadá takhle: Teorie se mi dobře učí z psaného textu. Ještě lepší jsou osobní rozhovory s někým, kdo tématu rozumí a umí ho trpělivě vysvětlit. V obou případech si musím rukou psát poznámky s diagramy. Poslech přednášek, podcastů a videí je fajn pro osvěžení už naučených teoretických konceptů, ale učit se je z nich nedokážu, protože neudržím pozornost. Naopak mi video funguje pro rychlé osvojení některých praktických dovedností. Poznámky psané rukou jsou skvělé, pokud si něco potřebuju zapamatovat, ovšem když si to chci naopak odložit z hlavy, praktičtější jsou prohledávatelné poznámky v počítači. Denně se dokážu soustředit jen 3-5 hodin, takže i kdybych měl najednou celý den volný, nemá smysl ho trávit sebevzděláváním. Dopoledne mi to myslí líp než odpoledne, odpoledne je pořád lepší než večer.
  • Užitečné knihy se dobře hledají na Goodreads, zvlášť v případě, že vás zajímají i ty nepřeložené. U literatury faktu je tu velký spoleh na hvězdičková hodnocení a na různé uživateli vytvořené seznamy. Dobrá rada, se kterou se opakovaně setkávám: v málokterém oboru je nutné na úvod přečíst víc než tři knihy.
  • Knihy spíš jen výjimečně pokrývají „tacit knowledge“, tj. ryze praktické tipy typu „pozor na auta s platem vajíček na víku kufru“. Právě pro praktické rady je bývá vhodné knihy doplňovat videi, podcasty a diskusními fóry. Z nich zvlášť Redditem, na kterém existují skupiny prakticky ke všemu a příspěvky v nich jdou řadit podle počtu hlasů, tzn. kvality.
  • Ještě lepší je chodit na různá profesní setkání, máte-li na to čas, a najít si mentora či mentorku.
  • Zábavnou záležitostí jsou věci, které byste se mohli snadno naučit, ale nevíte o nich. Sám jsem například prvních pár let po autoškole zbytečně bojoval s podélným parkováním a donedávna jsem při otevírání vína kapesním nožem vynakládal zbytečnou sílu. V krajní nouzi jsem zjistil, že na oboje existují na YouTube návody, které za jedinu minutu udělaly z letitých bolestí naprosto samozřejmou věc. Opět příležitost pro krátký audit: s čím vším ve všedním životě aspoň jednou za čas bojuju? Nevyřešilo to tisíc lidí přede mnou a nenatočilo o tom sto z nich video?
  • Truismus o tom, že k mistrovství je zapotřebí 10 tisíc hodin tréninku, je bulšit. V šachu se dá na špičku protrénovat rychleji, když na to má člověk hlavu, v neurochirurgii na to ani 10 tisíc hodin nestačí. A především: v řadě oblastí je pro člověka nejcennějších prvních několik stovek, desítek nebo dokonce i jenom jednotek hodin učení se. Dobrým příkladem můžou být regulární výrazy, které umožňují v různých editorech vyhledávat obecně definované řetězce („tři libovolná čísla, mezera a tři libovolná čísla“ atp.). Roky jsem kolem nich našlapoval jako kolem esoterické záležitosti pro experty, nakonec jsem se s nimi naučil pracovat za dvě hodiny a od té doby se mi to hodí několikrát týdně. („Naučil pracovat“ znamená, že pořád opisuju z různých taháků – tady nejsme u zkoušky na gymplu!)
  • Je přirozené zapomínat, stejně jako je v pořádku nacházet nové zájmy a staré opouštět. Lidi se tím podle mě často zbytečně trápí. A hlavně: koníčky odcházejí, zápisky zůstávají!