Michal Kašpárek

Výpisky

Archiv citací, který jsem nemohl pustit z hlavy, pro případ, že bych je z ní přece jenom pustil.

Od roku 2012 do roku 2017 jsem tyhle věci házel na Tumblr.

Listopad 2018

Co se děje teď, není jen lineárně, ale exponenciálně se prohlubující rozvrat. Naděje je, alespoň pro mne, jediná, v tom, že ta křeč dospěje do svého vrcholu a lidé se včas vzpamatují. Jistotu máte jedinou, a tu mějte nezvratně – žádný řád světa není konečný.

Jan Tesař v rozhovoru s Přemyslem Houdou


Human beings become accessible only insofar as they are experienced through the mediation of drugs (all of Paul’s extra-familial relationships are based on sharing drugs), and meaningful only insofar as registered as electronic data; technology, in turn, becomes a metaphor for everything it does not encompass. Paul envisions his spatial memory as a ZIP file, Taipei’s blinking electronic signboards as repeating GIFs, a nocturnal building bordering the Vegas desert as a frozen cursor in a word-processing document. The precision and relentlessness of such references alone might suffice to render Taipei to the internet what White Noise (also a drugged and death-haunted novel, and one of Lin’s formative influences) was to television: the first novel to successfully assimilate to literary art the mutant sensibility of a new mass medium.

Frank Guan: Nobody’s Protest Novel


One of the book’s most frequently-hammered-in points was that there was was a brief moment, back during the 1950s, when everything seemed to be going right for Russia. Its year-on-year GDP growth (as estimated by impartial outside observers) was somewhere between 7 to 10%. Starvation was going down. Luxuries were going up. Kantorovich was fixing entire industries with his linear programming methods. Then Khruschev made a serious of crazy loose cannon decisions, he was ousted by Brezhnev, Kantorovich was pushed aside and ignored, the “Khruschev thaw” was reversed and tightened up again, and everything stagnated for the next twenty years.

If Khruschev had stuck around, if Kantorovich had succeeded, might the common knowledge that Communism is terrible at producing material prosperity look a little different?

Scott Alexander: Book Review: Red Plenty

Říjen 2018

The wealth gap in the United States has less to do with the difference between people’s salaries than their assets. For instance, African-American families earn a little more than half the salary, on average, that white American families do. But that doesn’t account for the massive wealth gap between whites and blacks. More important to this disparity is the fact that the median wealth of white households in America is 20 times that of African-American households. Even African-Americans with decent income tend to lack the assets required to participate in savings accounts, business investments, or the stock market.

Douglas Rushkoff: Universal Basic Income Is Silicon Valley’s Latest Scam


I found my birth parents through a missing-persons service. My birth mother told me that my biological father had recently died. I learned later that it was a semi-intentional overdose. Bruna was pregnant with our son Lucien, and the 2008 financial crisis was gaining force. I applied for a tenured position in La Jolla, near San Diego. It was time for a change and time to finally write The Book on my own terms. Bruna found out on Wikipedia that my birth father was also father of Jamie Stewart of the band Xiu Xiu. I had a few of their CDs. We made arrangements to meet at his show in Echo Park. We met and talked and it was wonderful. The booming bass started Bruna into labour and I nervously followed the pre-programmed GPS to the hospital, where Lucien was born at sunrise. In the same day I had met the first two people with whom I was biologically related. It was also the happiest day of my life.

Benjamin H. Bratton: Music for Car Alarms (1998–2008)


I am writing—writing with the speed of an animal being chased by a larger animal. The larger animal is time. Here is the artist-mother’s bar graph: line one—the multiplying size and need of her expression—held up against line two—the rapid dissolution of time. To write is to be in conversation with yourself, to preserve a state of being so you can conclude a sequence of thinking and feeling. The enemy to this process is intrusion. Children, in all of their beauty and wildness and strange genius, are, in the way of a meteorite, an intrusion.

Claudia Dey: Mothers as Makers of Death


Sám pojem občanská společnost poněkud změnil svůj význam, čemuž nejlépe odpovídá hrůzostrašné spojení občanský sektor. Občanská společnost už není chápána jako sebeorganizace společnosti, ale spíš jako doména různých zpola či zcela profesionalizovaných nevládních organizací, které produkují mnoho dílčího dobra, ale spolu s ním také značnou míru odcizení. To, co mělo být sebeorganizací společnosti, připomíná spíš firmy, jakkoli neprodukují zisk a ve své většině dělají potřebnou a důležitou práci. Odcizení se dnes vrací nazpátek – v hustém dýmu pogromistických nálad vůči těmto organizacím, nálad, které jsou sice nepřijatelné, ale nikoli zcela nepochopitelné. Také pogromisté si pro sebe nárokují slova jako lid a legitimitu občanské společnosti – zapomínají ale, že smyslem sebeorganizace není zbrutálnění, ale sebekultivace.

Ondřej Slačálek: Myslet občanství ve vlkově břiše

Srpen 2018

The surest way to lay claim to the moral high ground in America is still to call oneself a victim, but outsider status now comes close. An outsider is in a sense a victim, someone who has been oppressed or mistreated by the majority. But victims possess purity and innocence by virtue of their lack of agency. Outsiders are actively angry and defiant; they are contrarian. Most important, victims seek justice under the terms of the existing moral order. They have a rightful claim that has gone unheard or has been ignored. For outsiders, the existing order is illegitimate and must be rejected or overturned. That was the feeling behind the Tea Party, with its Revolutionary War iconography of three-cornered hats and don’t-tread-on-me T-shirts, and it also drives its Trump-backing successors, who want to “take this country back” from the swamp of traitorous elites who have seized control. Victims want redress; contrarians want disruption and revolution.

Steve Lagerfeld: In with the Out Crowd: Contrarians, Alone and Together


We’re not here to be the voice of anything. We’re interested in what happens in the ever-growing space where voice is irrelevant.

Jacobite editors: This Ain’t Open for Discussion

Červenec 2018

Carl Jung noted that the power in a man’s personality is derived from his capacity to commit violence. Not in committing violence, but in learning the dark contours of the inner self, in integrating those dangerous parts so they won’t erupt and take us over. This sounds not dissimilar to Raymond Chandler’s iconic description of the hero:

Down these mean streets a man must go who is not himself mean, who is neither tarnished nor afraid. He is the hero; he is everything. He must be a complete man and a common man and yet an unusual man. He must be, to use a rather weathered phrase, a man of honor – by instinct, by inevitability, without thought of it, and certainly without saying it. He must be the best man in his world and a good enough man for any world.

He will take no man’s money dishonestly and no man’s insolence without a due and dispassionate revenge. He is a lonely man and his pride is that you will treat him as a proud man or be very sorry you ever saw him.

The story is this man’s adventure in search of a hidden truth, and it would be no adventure if it did not happen to a man fit for adventure. If there were enough like him, the world would be a very safe place to live in, without becoming too dull to be worth living in.

Gregg Hurwitz: How thrillers offer an antidote to toxic masculinity


The next time you’re engaged in a political discussion with someone who has very strong views different from your own, ask them if they can name two famous thinkers or politicians whose politics are opposed to theirs who they also think are very smart and genuinely concerned with making the world a better place. If they can’t, it’s not clear they are able to grant the good faith such discussions should have.

The Horwitz Challenge

Duben 2018

If you are reading this, and you’re a writer, and you, like me, are gripped with despair, when you think you might stop: Speak to your dead. Write for your dead. Tell them a story. What are you doing with this life? Let them hold you accountable. Let them make you bolder or more modest or louder or more loving, whatever it is, but ask them in, listen, and then write. And when war comes—and make no mistake, it is already here—be sure you write for the living too. The ones you love and the ones who are coming for your life. What will you give them when they get there?

Alexander Chee: On Becoming an American Writer

Listopad 2017

Prvním pravidlem Upířího hradu je: vše je třeba individualizovat a privatizovat. Zatímco teoreticky se staví za strukturální kritiku, prakticky se nezaměřuje na nic jiného než na individuální chování. Některé ty dělnické typy nejsou nijak zvláště dobře vychovány a někdy dokáží být velmi neslušné. Nezapomeňte: odsouzení jednotlivců je vždycky důležitější než soustředění se na neosobní struktury. Reálně vládnoucí třída propaguje individualistické ideologie, ale přitom se často chová jako třída. (Mnoho z toho, co nazýváme “konspiracemi”, jsou jen projevy třídní solidarity vládnoucí třídy.) Náš Upíří hrad jakožto zabedněné posluhovačstvo vládnoucí třídy dělá pravý opak: mluví o “solidaritě” a “kolektivitě”, ale chová se, jakoby ony individualistické kategorie oktrojované mocí opravdu platily. Jelikož je obyvatelstvo Upířího hradu do hloubi duše součástí maloburžoazie, je intenzivně soutěživé, ale projevuje se to pouze v pasivně agresivním hávu typickým pro buržoazii. Co je drží pohromadě, není solidarita, ale sdílený strach - strach, že příště budou těmi odhalenými a odsouzenými oni.

Druhým pravidlem Upířího hradu je: snažte se, aby myšlení a konání vypadalo velmi, velmi složitě. V žádném případě se nesmí objevit lehkost a už vůbec ne humor. Humor přeci z definice není vážný, že? Myšlení je tvrdá práce pro lidi s bezchybnou mluvou a zvrásněnými čely. Objeví-li se jistota, vneste skepticismus. Říkejte: neuspěchejme to, musíme se nad tím ještě hlouběji zamyslet. Nezapomeňte: být o něčem přesvědčen je jen formou útlaku a končívá to gulagy.

Třetím pravidlem Upířího hradu je: šiřte vinu, jak nejlépe umíte. Čím více viny, tím lépe. Lidé se musí cítit špatně: to je znamením, že si uvědomují závažnost situace. Je OK mít třídní privilegia, pokud za ně cítíte vinu a zajistíte, aby se lidé v nižších třídách cítili také vinni. Taky přeci děláte něco pro chudé, ne?

Čtvrtým pravidlem Upířího hradu je: esencializujte. Zatímco osazenstvo UH vždy mluví o fluiditě identit, pluralitě a multiplicitě - zčásti proto, aby zakrylo svůj zpravidla bohatý, privilegovaný či buržoazně asimiliační původ -, nepřátele je třeba vždy esencializovat. Jelikož touhy pohánějící UH jsou z velké části kněžské tendence k exkomunikaci a odsouzení, je třeba silně rozlišovat mezi Dobrem a Zlem a zlo musí být esencializované. Všimněte si užívaných taktik. X něco řekl/a nebo se nějak choval/a, přičemž tuto poznámku nebo chování lze považovat za transfobní, sexistické, atp. To zatím dává smysl. Ale zásadní je ten další krok. X je tedy definován/a jako transfob/ka, sexist(k)a, atp. Jejich celá identita je odteď definována jedním špatně zvoleným výrokem či nepromyšleným chováním. Jakmile UH rozpoutal svůj hon na čarodějnice, není těžké vybičovat oběť (často z nižší třídy a tudíž nevycvičenou v pasivně agresivní buržoazní etiketě) k tomu, aby ztratila trpělivost, čímž dále potvrdí svůj vyloučený status.

Pátým pravidlem Upířího hradu je: mysli jako liberálové (protože jsi jedním z nich). UH neustále podněcuje reaktivní pobouření skrze neúnavné poukazování na to, co je nad slunce jasnější: kapitál se chová jako kapitál (ne moc hezky!), státní represívní aparát se chová represívně. Musíme protestovat!

Mark Fisher: Odchod z Upířího hradu


But the non-innocent explanation is that I’m not getting wiser, I’m just getting better socialized. Maybe in medieval Europe, the older I grew, the more I would realize that the Pope was right about everything.

Scott Alexander: Does Age Bring Wisdom?

Září 2017

Zatímco Hayato Josef Okamura přemýšlí, že by se měl jeho bratr obklopit inspirativními, moudrými lidmi, víc číst a najít v sobě schopnost „unést životní hloubku“, o kus dál před zastávkou metra Ládví rozbalují volební stánek členové a příznivci SPD. Z reproduktoru mluví k okolojdoucím lidem nepřítomný lídr. „Konec diktátu EU! Odejdeme po anglicku! Konec parazitům! Ne islámu!“ U stánku se zastavují lidé, podepisují petici „proti ilegální migraci“ a přítomní stoupenci Okamury vysvětlují lidem, že parazit je ten, kdo má dvě ruce, a přesto nepracuje. Petici podepisuje i paní Věra, obklopená třemi dětmi. Čtvrté má doma, žije z dávek, už před mateřskou dlouho nepracovala a na dávkách je i její přítel. Ruce má obě. Všimla si Věra, že je podle Okamury parazit? „Ale ne,“ usměje se, „to on nemyslí mě. On myslí cikány.“

Ivana Svobodová: Divadlo Okamura


Tolerance is not a moral absolute; it is a peace treaty. Tolerance is a social norm because it allows different people to live side-by-side without being at each other’s throats. It means that we accept that people may be different from us, in their customs, in their behavior, in their dress, in their sex lives, and that if this doesn’t directly affect our lives, it is none of our business. But the model of a peace treaty differs from the model of a moral precept in one simple way: the protection of a peace treaty only extends to those willing to abide by its terms. It is an agreement to live in peace, not an agreement to be peaceful no matter the conduct of others. A peace treaty is not a suicide pact.

Yonatan Zunger: Tolerance is not a moral precept


Až mi jednou zemře někdo blízký, nechci z toho vyjít silnější. Chci z toho být smutná a chci, aby se mi stýskalo. Je snad život nějaká posilovna? Je snad moje nemoc, která poznamenala celou mou rodinu, včetně dvou chlapečků, kterým málem umřela máma, nějaký blbý kettlebell?

Bára Rektorová


As I listen to her, I start to suspect that her affair is about neither her husband nor their relationship. Her story echoes a theme that has come up repeatedly in my work: affairs as a form of self-discovery, a quest for a new (or lost) identity. For these seekers, infidelity is less likely to be a symptom of a problem, and more likely an expansive experience that involves growth, exploration, and transformation.

Esther Perel: Why Happy People Cheat


Můj meteožal je ale dlouhodobý. Už před více než čtyřiceti lety jsem napadla způsob, jímž Hydrometeorologický ústav prezentuje veřejnosti zprávy o počasí. Meteorologové se podbízejí optice dovolenkářů, je to populismus v koncentrované podobě: když měsíc v kuse praží slunko, máme „pěkné počasí“, když se blíží fronta, „doufáme, že se počasí nezkazí“. Když to slyším, úpím i jako socioložka.

Hana Librová


We should be more willing to lie to others, to protect our ability to be honest with ourselves.

Julia Galef: Unpopular ideas about social norms

Srpen 2017

Billionaires are probably warning us about AIs because the first thing any sentient AI would do is warn us about Billionaires.

r/ShowerThoughts


Somewhere in the process your mind very quietly and without fanfare gives up the ghost. It starts with forgetting a couple of little things, and progresses until you have no idea what’s going on ever. In medical jargon, healthy people are “alert and oriented x 3”, which means oriented to person (you know your name), oriented to time (you know what day/month/year it is), and oriented to place (you know you’re in a hospital). My patients who have the sorts of issues I mentioned in the last paragraph are generally alert and oriented x0. They don’t remember their own names, they don’t know where they are or what they’re doing there, and they think it’s the 1930s or the 1950s or don’t even have a concept of years at all. When you’re alert and oriented x0, the world becomes this terrifying place where you are stuck in some kind of bed and can’t move and people are sticking you with very large needles and forcing tubes down your throat and you have no idea why or what’s going on.

Scott Alexander: Who By Very Slow Decay


Takzvaná antipolitika, o které se v souvislosti s disentem mluví a která se stala vůdčí ideou devadesátých let, v sobě nenesla nutně úplnou nedůvěru v politické strany, ale přinesla přesvědčení, že politický program se musí zakládat na určitých nadpolitických hodnotách, jako například morálka, slušnost či svědomí. To mohlo fungovat mezi disidenty, v uzavřeném okruhu lidí, důsledek pro polistopadovou politiku byl ovšem takový, že tento postoj často neumožňoval pojmenovat některé nové společenské problémy a zůstal vůči nim často vlastně zcela slepý.

Veronika Pehe: Marxismus už není zakázané slovo

Červenec 2017

Mají auto a používají ho, před týdnem se vrátili z výletu do Slovinska, o sdílecím programu zatím jen uvažují. Ale se sousedy si půjčují třeba sekačku na trávu. Docela hodně létají. V únoru byli v Japonsku, v lednu v USA. Nemažou touhle vydatnou uhlíkovou stopou své předchozí úsilí? “To není dovolená, já se tam učím porovnávat kultury. Třeba o stoletých lidech v japonské Okinawě, kde se žije komunitním životem, jsem měl 30 přednášek, které mohou leckomu otevřít oči,” přesvědčuje mě Tomáš Hajzler.

Respekt?


POSEIDÓN SEDĚL u svého pracovního stolu a počítal. Správa veškerého vodstva mu dala spoustu práce. Pomocných sil by byl mohl mít, kolik by jen chtěl, a taky jich měl velmi mnoho, ale protože bral svůj úřad velice vážně, znovu ještě všechno přepočítával, a tak mu byly pomocné síly málo platné. Nedá se říci, že by ho byla práce bavila, vykonával ji vlastně jen proto, že mu byla uložena, často se už dokonce ucházel o práci veselejší, jak tomu říkal, ale když mu potom byly učiněny nejrůznější návrhy, vždycky se ukázalo, že mu nic tak nevyhovuje jako dosavadní úřad. Bylo také velmi obtížné najít pro něj něco jiného. Nedalo se mu přece přidělit třeba jedno určité moře; nehledě k tomu, že ani tehdy by počtářská práce nebyla menší, nýbrž jen malichernější, mohl veliký Poseidón dostat vždycky jedině vedoucí postavení. A jestliže se mu nabídlo nějaké místo mimo vadu, dělalo se mu špatně už z té představy, jeho božský dech začal váznout, jeho kovový hrudník se rozkolísal. Ostatně, jeho stížnosti vlastně nikdo nebral vážně; jakmile začne trápit někdo mocný, nezbývá než pokusit se vyhovět mu naoko i v záležitosti, která nemá nejmenších vyhlídek; na to, aby byl Poseidón skutečně zproštěn svého úřadu, nepomýšlel nikdo, od prvopočátku byl určen za boha moři a při tom muselo zůstat.

Nejvíce se zlobil – a v tom byla hlavní příčina jeho nespokojenosti s úřadem –, když slyšel, jaké představy o něm panují, třeba že se ustavičně s trojzubcem projíždí po vlnách. A on zatím vysedává tady v hlubinách mořských vod a bez ustání počítá, jediným přerušením té jednotvárnosti byla tu a tam cesta k Jupiterovi, ostatně cesta, z níž se většinou vracel rozzuřen. Takže všechna ta moře vlastně ani neviděl, leda letmo při spěšném výstupu na Olymp, a nikdy je doopravdy neprojezdil. Říkával, že si s tím počká až do zániku světa, pak se snad ještě naskytne klidná chvilka, kdy těsně před samým koncem, po revizi posledního účtu, bude moci ještě v rychlosti podniknout malou objížďku.

Franz Kafka: Poseidón


Bit Rot occasionally lands a smart quip: “Minimalists are actually extreme hoarders: they hoard space.” But these are overwhelmed by glib nonsense, like Coupland’s theory that millennials don’t vote because they find analog voting tools “archaic” and an excruciating mock screenplay for a time-traveling reality show called George Washington’s Extreme Makeover. For a one-time fan of Generation X, I found this dispiriting. Was Coupland ever any good, or did my craving to see a life like my own described on the page blind me to his shortcomings? Did I fail to realize how annoying the characters in the novel are because I myself was equally insufferable? Perhaps the fate of all voices of a generation is that their readers will grow out of needing such voices. And however appealing the fanfare (and cash) likely to be showered on the next voice of a generation, do yourself a favor: Get yourself a small life on the periphery instead.

Laura Miller: Voice in the Wilderness


Happiness was never important. The problem is that we don’t know what we really want. What makes us happy is not to get what we want. But to dream about it. Happiness is for opportunists. So I think that the only life of deep satisfaction is a life of eternal struggle, especially struggle with oneself. If you want to remain happy, just remain stupid. Authentic masters are never happy; happiness is a category of slaves.

Slavoj Žižek


„V jaké době to vlastně žijeme?“ řekl, napil se piva, zapálil si doutník, vyfoukl kouř a pokračoval: „Vezměme si třeba Peňáse, který patří k té lepší polovině české společnosti – neagresivní, nexenofobní, ne hloupé, ani ne příliš inteligentní prostředně vzdělané vrstvě, de facto k elitě národa. Co nám o ní Peňás vypovídá? Nepříliš statečný, mravně nestálý polovzdělanec, který se živí jako námezdní pisálek v komerčním plátku, analysa a kritika, jistě, ale odsud posud – metoda mírného pokroku v mezích všemi stranami dohodnutého a předem schváleného mediálního provozu. Odmítá vážit si sám sebe, protože to je závazek, který znamená chovat se určitým způsobem a na druhou stranu mu brání volně existovat bez jakýchkoli zásad, tedy nemít sebemenší odpovědnost za své jednání. Ke všemu to nedělá instinktivně, respektive tam, kde by měl použít intelekt, přistupuje k věcem instinktivně, a naopak tam, kde by měl rozum potlačit a řídit se intuicí, je najednou veliký rozumář. Pochopitelně že se to nemohlo nepodepsat na jeho charakteru,“ rozebíral situaci Placák, napil se piva, utřel si hřbetem ruky veliký dolní pysk, ve kterém mu kdysi zarostl kus odtrženého masa po ráně pěstí, a potáhl z doutníku.

Petr Placák: Hotel Svidník


Politici zodpovědní za školství se zabývají podružnými detaily (kariérní řád) a vlak se řítí proti skále. Průměrný plat učitele 1. stupně základní školy v roce 2016 byl 29 715 korun, zatímco vysokoškoláci ve veřejném sektoru brali 37 830 korun, rozdíl tedy činil 8115 korun, za rok takřka sto tisíc korun hrubého. Přitom vysokoškoláci v soukromých firmách brali v průměru 49 400 korun…

Petr Šabata: Česko si zvolilo nejjistější cestu k chudobě a zaostalosti


Odvrhnutí komunistického břemene a otevření se mytickému Západu učinilo z devadesátých let éru „padělků“. Pohřbení nenáviděných „bolševických tradic“ nemělo efekt radikální invence, ale bezuzdné apropriace známých západních forem do českého kontextu. Kmeny 90, jako pokračování stejnojmenné knihy výstavními prostředky, tak bezděčně předkládají konfiguraci subkulturních šandžai artefaktů – od kolečkových bruslí přes DIY rave estetiku, někdejší trendy v módě subkultur až po symetrické portréty postav zastřešujících celou dekádu: šandžai ekonomického liberála Klause a šandžai demokratického humanisty Havla. Zachycují etapu křečovitého procesu stávání se Západem, který byl v polistopadových časech ještě deklarovaným cílem, zatímco dnes zdegeneroval do otevřené otázky, pokládané s rozhněvaným patosem vzájemně znesvářených sociálních skupin. Rozebírat ale v recenzi do detailu, co je na výstavě k vidění, má zhruba stejný smysl jako rozhlasový komentář sportovního zápasu. Mnohem spíš je namístě reflexe toho, v jakých mantinelech a na jakém hřišti se tento zápas odehrává.

Martin Vrba: Kmeny 90 jako nová ostalgie

Červen 2017

Extremismus a ohrožení demokracie u nás nevzniká z osmi procent lidí, kteří jsou v extrémní chudobě, ale právě z těch třiceti procent, co jsou relativně těsně nad nimi. Tihle lidé ve výzkumech často říkají, že pro ně nezáleží na tom, zda tu je či není demokracie. Nedůvěřují institucím, jsou negativněji zaměřeni proti minoritám a mají obavy z budoucnosti. Řešení této mělké chudoby pramenící z omezených příjmů je samozřejmě více. Třeba snížit odvody a zatížení málo placených úvazků. Snížit odliv zahraničního kapitálu, podporovat reinvestice v rámci republiky. Bojovat proti velkým daňovým únikům. Snažit se o posílení ekonomicky slabých regionů – například na severozápadě Čech. Posílit některá opatření v oblasti dostupného a sociálního bydlení a předlužení, což je něco, kvůli čemu se často můžete z mělké chudoby propadnout do opravdové. A snažit se o vzdělávání, v němž vzdělanostní dráhu tolik neovlivňují aspirace rodičů, a dětem ze znevýhodněných částí společnosti pomáhat od předškolního věku.

Daniel Prokop

Květen 2017

Macron is the chocolate-laxative candidate, offering us as a cure the very thing that caused the illness.

Slavoj Žižek: Don’t believe the liberals – there is no real choice between Le Pen and Macron