Vlastně jsou víc kritické než čtenářské, a nakonec spíš nekritické než kritické… ale co už:
Vladimír Páral: Milenci a vrazi
Čte se to příšerně. Kniha-katalog, strašně ukecaná, vláčná, dlouhá (a to tak dlouhá, že i kdyby byla dvakrát kratší…), postavy se pletou…, ale, k sakru, někdy po třísté stránce se to začne všechno spojovat do dokonalýho kruhu a člověk si jen užívá všechny ty významový hříčky. Hurray!
E. A. Poe: Vraždy v ulici Morgue
Výborný, výborný. Ten chlapík uměl skvěle napínat a vodit za nos.
Josef Škvorecký: Prima sezóna
Nikdo jiný v Česku (nebo přesněji řečeno: česky) neumí napsat tak skvělé dialogy, nikdo nepoužívá tak uvěřitelný jazyk. Prima sezóna se čte na jeden dech a bourá i pro mou generaci pořád obrovské tabu: i za protektorátu se leštil bambus, i za protektorátu se šmátralo holkám pod sukně, i za protektorátu byly divoké jazzové koncerty… a všechno to veselí rušil jen smutný fakt, že občas někoho pověsili.
Milan Kundera: Nesmrtelnost
Soubor velice zajímavých glos, pověšený na příběh, který se za celých tři sta stran vlastně nerozhodl, jestli chce být příběhem… Nesnesitelná lehkost bytí se mi líbila víc. I proto, že tady dosahuje vrcholu Kunderova posedlost tím všechno čtenáři předžvýkat, vysvětlit a přitlačit ho k určitému stanovisku. To já nerad.
Tomas Pynchon: Duha gravitace
Po přečtení třiceti stran a prolistování zbytku knihu odkládám s tím, že je to téměř určitě prachobyčejně vyhajpovaná záležitost — ale že jí možná za pár let dám ještě šanci.
Jiří Kratochvil: Brněnské povídky
Magická kniha. Přečetl jsem pár povídek a zaklapl to jako soubor banalit. A pak jsem najednou měl chuť se vrátit. A zase. Některé stránky srší kreativitou (některé tedy zase moc ne). Nikdy by mě nenapadlo použít Mikuláškovy verše ale já se dovolávám celý / svého rozpuštění / v tvém horkém vnitřku
jako prolog k povídce o supermarketu.
Ray Bradbury: Zen a umění psát
Ach ano, musí to jít od srdce, musíte se tím bavit a musíte toho být plní, jinak je asi pro vás i čtenáře lepší najít si jiný koníček.
Karel Čapek: Poznámky o tvorbě
Připomeňme si romány a dramata, ve kterých se hrdina nesmí jmenovat Novotný, Posíšil, nebo jak jinak se čeští lidé obyčejně jmenují, nýbrž nějak libozvučněji, Bojar nebo Varhan; kde dívky slují Kordelie nebo Marcely (…)
— to napsal 29 let před narozením Viewegha a 61 let před Beátou a dalšími kreaturami z Výchovy dívek v Čechách!
Alberto Moravia: Nuda
Svěží a zábavná kniha o nudě a o tom, jak dokáže ze zdravého člověka udělat zrůdu.
Co je “Vyhajpovaný”?
Prima sezóna je skvělá.
K těm spisovacím příručkám: zrovna jsem dočetl Kinga “O psaní”. Je to taky dobré. Nejzásadnější rady, co mi ulpěly v paměti, jsou:
1) Zbavit se příslovců (zejména v uvozovacích větách!).
2) Druhá verze = První verze - 10%.
3] Psát 2000 slov denně (myšleno prózy).
Prostě jakoby jeden po druhém papouškoval, jak je Pynchon skvělý; četl jsem několik pochvalných komentářů a všechny se omezovaly na neurčité hodnocení á la “provokativní postmoderní hra”.
Za tip na Kinga dík, pár tipů jsem četl zprostředkovaně, tuším že mezi nimi bylo i “čtyři hodiny denně číst a čtyři hodiny denně psát”. Bradbury je hodnější pan učitel, psát se podle něj má, hlavně když člověk hoří touhou něco vyprávět :)
No jo, to tam je taky. Vážně se mi to líbilo. Je to kombinované s jeho osobními zápisky. Trochu nevýhoda je, že se místy hodně zmiňuje o svých knihách. Já jsem od něj kromě tohohle nic nečetl (i když mě teď docela navnadil), takže jeho fanoušek z toho má asi víc.
Je vůbec ohromě sečtělý, často zmiňuje knihy a autory, o kterých jsem moc neslyšel — hodně SF a hororu, samozřejmě, ale nejen to.
Překvapilo mě, že ho například zřejmě dost bavil Faulkner, nejvíc prý Srpnové světlo. Přitom sám prosazuje maximální čitelnost a redukci pozadí na minimum a zrovna tahle kniha se čte docela obtížně, ačkoliv je samozřejmě skvělá.
Překládala to Iva Pekárková a některé zavedené překlady názvů děl jsou tam jinak (Myslím že zrovna i to Srpnové světlo)
Vyšel nový překlad Davida Petrů. K “zavedené překlady názvů děl jsou tam jinak” viz http://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=1451
Viewegh tvrdí, že je to součást stylistické hry (jako když mají hlavní hrdinové návodně pohádkobvá jména), a nevidím důvod mu to nebaštit (jako to vysvětlení, ne ty knihy).
Jo! Kniha Černá maska mi byla taky podezřelá, jelikož jsem Chandlera jeden čas docela žral, ale zapomněl jsem na ni. Nicméně tvrdím, že to stojí za přečtení, i pokud člověk sežene jen překlad od Pekárkové.
Od M. W. jsem četl jen kdysi dávno Výchovu dívek v Čechách a přišlo mi to nic moc, ale Beáta za to nemohla. Jednou jsem si však v knihkupectví prohlížel “Nápady laskavého čtenáře” a dost mě to zaujalo (Přečetl jsem samozřejmě kus Hemingwayovské povídky, jelikož jsem jeho fanda.) Rozhodně si to chci někdy půjčit.
Tedy M. V. :)