Jedním z nejzajímavějších »objevů« filmové vědy posledních dvaceti let je Aumontův koncept »proměnlivého oka«. Zjednodušeně: rozšíření železnic v devatenáctém století zpřístupnilo prakticky všem do té doby transcendentní zkušenost — ubíhání krajiny. Zadek jste měli rozvalený v sedačce, koukali z okna, na jedné straně se neustále objevoval nový horizont a na straně druhé o chvíli později mizel kdesi v dálce. To bylo dříve — doslova — nevídané. Stejným druhem vizuálního vjemu byl podle Aumonta o něco mladší vynález filmu: opět ten nehybný divák, opět pohybující se obraz.

Vzpomněl jsem si na to když jsem druhý den po sobě strávil několik dlouhých hodin v programu Google Earth. Můžete si v něm úžasně hrát s trojrozměrným modelem Země, který je místy tak detailní, že lze rozeznat i zahradní nábytek — přinejmenším když víte kde stojí. Vybraným panoramatem můžete pohybovat jak chcete, promítat si do něj datové vrstvy, o které stojíte (silnice, kavárny, místní zločinnost), zanášet do něj vlastní poznámky…

Židli to s vámi zatím nepřevrhne — to už asi nic na monitoru počítače. Pamatujte ale na dvě věci: Google se ještě neprobil do mobilních telefonů — a tohle je doslova ta pravá stezka; zároveň je Google Earth zlatými stránkami druhé generace, o kterých se už ani nedá mluvit jako o stránkách, protože se rozprostírají. Jak se dá systém využít v soukromém sektoru vám nejlépe vysvětlí společnost sama.

Sázím kalhoty, že do tří let budou přinejmenším ve světových metropolích turisté porovnávat plastická městská panoramata na displejích svých mobilů s tím, co budou mít před sebou. Google adFacility na základě analýzy jejich gmailové korespondence do modelu promítne ty podniky, o které budou mít pravděpodobně zájem, a ulicemi cizího města je elegantně proanimuje (ženy po tom budou díky genderovým stereotypům, bůhvíproč jim upírajícím schopnost zacházet s mapou, šílet).

Vsadí někdo svoje kalhoty proti těm mým?

Po dvou staletích se opět dočkáme nového způsobu, jakým lze vizuálně zakoušet Zemi: už to nebude bezprostřední okolí ohraničené horizontem ani pohyblivý výhled odněkud doněkud, už to nebude dvojrozměrný plánek. Do okolního prostoru si budeme moci promítat prostor virtuální, vícevrstevný, vysoce personalizovaný, a s plnou důvěrou se jím necháme vláčet skrze realitu — především za těmi, kteří budou chtít naše peníze. Tentokrát to prvně není vědeckofantastická magorie, stačí už jen přenést současný software a marketingové techniky na jiný současný hardware.

Vlaky a film byly kolečky kladky, která západní civilizaci překlopila z novověku do moderny. Google Earth — a vše co mu brzy začne konkurovat — je kolečkem, které další překlopení usnadňuje víc než celý zbylý Google dohromady, a přibližně stejně jako web. Doslova totiž přináší vynález hypertextu do ulic.

Když budeme jako zákazníci pamatovat na to, že nemusíme při návštěvě cizího města hned utíkat do H&M, kam nás posílá nějaká úžasná mašinka (stejně jako dřív poutače a přátelé, jen svůdněji), ale můžeme si taky jen tak sednou na lavičku, hryzat jabko a koukat po lidech, a telefon tasit až při hledání cesty zpátky na hotel, není se čeho bát.