Několik poznámek k patrně nejtrapnějšímu a nejubožejšímu politicko-mediálnímu cirkusu celých “dějin” České republiky:

• Pojem “národní suverenita”, kterým teď šermuje kde kdo, je vyfouknutý bez ohledu na Lisabonskou smlouvu. Ubírá z něj každý mezinárodní závazek: obrovskou měrou už jen členství v OSN a NATO, nehledě na EU i bez Lisabonu; méně výrazněji každá bilaterální smlouva. Eroduje každým vstupem zahraničního investora, společnosti nebo banky na český trh, každým cizincem, který se v Česku rozhodne pracovat, studovat nebo podnikat. Kdyby někdo dělníkům v roce 1990 řekl, že za 20 let budou každé ráno zpívat hymnu japonské společnosti a ve všedním životě častěji narážet na její (byrokratická až lehce fašounská) pravidla než české zákony, republikáni by s přehledem vyhráli volby. Bavme se o “rozsahu pravomocí státních aparátů”, ne národní suverenitě - termínu, který vyšuměl před 15 lety (dodávám: díkybohu).
• Zůstaneme ještě v domácí politice: všimněte si, že v Česku existují oblasti, kde volby prakticky vždycky dopadají jinak, než je celorepublikový výsledek. Občané některých regionů na Ostravsku i jinde 15 let v téměř každých volbách hlasují pro vládu komunistů podporovanou sociálními demokraty. Stará se někdo z hlasitých kritiků Lisabonu o to, že i samo(sta)tný český stát upírá některým regionům (ale taky etnikům a subkulturám) řekněme suverenitu rozhodovat si o své budoucnosti - přesně tak, jak se kritici bojí, že to udělá reformovaná Evropa Česku? Buďme upřímní - pražský úředník má k problémům dělníka ve Frýdku-Místku mnohdy dál, než bruselský úředník k problémům obyvatel českých velkoměst.
• Častý argument: o Evropě teď budou snáze rozhodovat “ti velcí” - Francie, Německo, Itálie, Velká Británie. Všimněte si, že dvě z těchto zemí byly před 140 lety rozhádané svazky malých bezvýznamných, proti sobě často válčících zemiček, dříve v historii byla podobně rozštěpená i Francie a Británie. Zmíněný argument pomíjí, že na všech rozhodnutích se bude muset shodnout nejméně 65 % států (což je 18, takže silné čtyřce zbývá pořád 14 zemí) - nicméně nechtěně odhaluje, že šanci být globálně vlivnými a ekonomicky silnými mají ty útvary, které (i když třeba ne smýšlením lidí - viz Británii -, ale alespoň svým státním aparátem a vnější politikou) působí jednolitě (srov. s předchozí odrážkou).
• Václav Klaus čekající se svým podpisem na Irsko je půvabná hříčka ironie: je snad prezidentem svrchované České republiky, nikoliv česko-irské federace. Pokud mu smlouva vadí, má mít ty koule a rovnou říct, že ji nepodepíše, ne se schovávat za Iry (ach, vlastně na ně “nechce vyvíjet nátlak”). Klaus před pár dny mluvil o selhání politických elit - sám se ale teď chová bezpříkladně alibisticky a zbaběle i v kontextu “selhávajících” českých politků.
• Přirovnávání Lisabonské smlouvy k Mnichovu na billboardech Vladimíra Železného je sprostota. Nikdo České republice neosekává hranice, nevyhání lidi z domů, nenutí ji mobilizovat armádu, nedělá si zálusk na majetek a životy menšin v pohraničí - navíc Lisabon prošel pohodlnou většinou demokraticky zvolených poslanců a senátorů, a i když můžeme jen spekulovat o jeho podpoře mezi voliči, zcela určitě je mnohonásobně větší než v případě Mnichova.
• Lisabon přináší několik praktických reforem: možnost dalšího rozšiřování (Island a Chorvatsko jsou za dveřmi a osobně nevím o důvodech, proč je nepustit dál), jeden obličej a jedno telefonní číslo pro komunikaci s okolním světem, možnost přinutit komisi zabývat se konkrétním problémem prostřednictvím petice s “pouhým” milionem podpisů, atd. Nevšiml jsem si, že by česká média konkrétním změnám, které smlouva může přinést, věnovala byť jen polovinu prostoru, co nekvalitní debatě o údajné současné státní svrchovanosti.
• Dohadovaní se o smlouvě odhaluje hodně o “vůli Čechů být mediálně gramotnými”. Slyšel jsem několik lidí, kteří během jedné minuty najdou na internetu vysvlečenou hvězdičku 90. let nebo parametry BMW, co přijde na trh za 2 roky, skuhrat “ani se nevobtěžovali nám to ukázat, voklešťujou nás a bojej se nám všechno říct” atd. Ano, Lisabonská smlouva je čtenářsky nestravitelná (to mi na ní ostatně vadí nejvíc), dobře vysvětlené argumenty pro i proti a stejně tak i modelové příklady, co všechno může Lisabon v budoucnu znamenat, leží ale dvě klepnutí myší od každého člověka s počítačem - stejně jako ducpartie Diany Kobzanové. Pro ostatní tu jsou aspoň infokiosky v každém okresním městě - říkejte jim klidně “propagandapointy”, ale netvrďte, že informace nejsou k dispozici. Stačí zvednout prdel.

Nepovažuju se za zastánce Lisabonské smlouvy, vadí mi na ní zhruba tolik věcí, kolik se mi líbí. Skutečným selháním politických, ale i mediálních elit není schválení smlouvy samotné zákonodárnou mocí; je jím strašidelně nekvalitní debata, která se nad Lisabonem vedla a vede - a která prozrazuje o stavu “veřejného prostoru” v České republice tolik, že z toho tlačí v žaludku.

PS: Ještě mě napadla taková malá metafora: taky vám politici - v čele s prezidentem - v posledních měsících přijdou jako “betatesteři ústavy”, nikoliv státníci 20 let fungující demokracie, kteří by měli vědět, kde jsou zvyklostmi dané mantinely a “work flows”?