Po letech dal šanci rodinné dovolené. A vyplatilo se.
Poslední srpnový čtvrtek náš hrdina svými zavazadly obložil dvojsedačku rychlíku na Jindřichův Hradec, noc na sobotu strávil u Lago di Garda, a odpoledne na to otevřel okenici a následně lahev růžového vína v podkroví domku ve starém centru Antibes.
A jak se měl!
První, co ho na Francii zaujalo, byla ta neuvěřitelná směsice vůní a pachů: v úzkých uličkách sálalo ze stánků s občerstvením a z tržnic aroma bazalky, majoránky, tymiánu a oliv; od moře vál slaně štiplavý vítr, mísící se s odérem potu; nakonec, pach všudypřítomného psího a holubího trusu do toho všeho zapadl překvapivě harmonicky, takže Provence bude mít navždy spojenou s nasládlou, zemitou vůní.
Další objevy následovaly vzápětí: půvab večerní procházky po nábřeží (s dýmkou mezi zuby pozoroval jachty a skvěle oblečené páry mířící do restaurací na mísy škeblí); rafinovanost, a přitom jednoduchost, s jakou se ve Francii připravují bagety a zeleninové saláty; zvláštní kouzlo růžových vín za čtyři eura za láhev; dokonalá kompozice francouzských paštik, podobných svou strukturou spíš tlačence než nudným českým pastám; slaná mořská voda, které si nalokal teprve potřetí v životě — moře nějak nemá rád, ale když už u něj byl (a bylo Azurové), co by se nesmočil; psychotický řev skútrů, který ho přestal budit až čtvrtou noc; a bylo toho ještě mnohem, mnohem víc.
Rozšířil akční radius i na okolní města. Biotem se toulal brzo ráno, kdy v něm nebyli jiní turisté. Koupil na tržnici dva malé plakáty z krásné epochy a ochutnal velmi svérázný sýr, připomínající romadúr a korbáčiky. V Éze si chvílemi připadal jako v kulisách televizní pohádky z 80. let, přesto si užil výhledů na moře a na okolní kopce, ve kterých zatoužil strávit mírnou středomořskou zimu.
A, samozřejmě, splnil si svůj velký klukovský sen: prošel okruh v Monte Carlu; v Loews se dokonce neudržel, rozplácl se na chodník a zkusil jaké to asi je řítit se Monakem ve formuli, všem opovržlivým pohledům navzdory. Roztomilý výstředník.
Zjistil, že po třech dnech bez hudby se mu hlava sama rozehraje Milesem Davisem, U2 a Aphex Twinem a nevypne až do chvíle, kdy se opět dočká reprodukce.
Nesouhlasil s Picassovým muzeem. Domnívá se, že každý obraz je jedinečné dílo, jehož půvab neobjevíte čuměním s rukama za zády; obrazu — o moderních to platí dvojnásob — se dostanete pod sukni nejdřív po jednom večeru, kdy pod ním u přátel pijete víno, klábosíte, a oči se vám na něj samy čas od času stočí. Tohle byl hromadný hrob umění.
Překvapilo ho, že přežije i bez francouzštiny (kterou umí jen dobrý den
, děkuji
a nelituji ničeho
). Angličtina mu byla k ničemu, ale mix prvních čtyř lekcí španělštiny a oposlouchaných italských frází a číslovek stačil na všechno.
Cestou zpět přenocoval ve Veroně. Nevadil mu ani ten déšť, který se večer spustil; nevzrušeně vysedával pod baldachýnem v kavárně, na dva doušky vypil nejlepší espreso svého života, pozoroval zástupy šmrncovních italských děvčat a pomalu se připravoval na to, že zas nějaký čas neuvidí srdečný úsměv, nepopije dobré víno a neohřeje se na slunci…
Prostě: asi ten úplně nejlepší výlet vůbec.
Odměna pro vytrvalé čtenáře: půl sta fotek.
Pokud jste ještě letos nebyli na dovolené, hoďte bobek na moře (dva bobky na Chorvatsko), a vydejte se do vnitrozemí Provence. Na konci září už bude po sezóně, ale přesto teplo; začne se sklízet víno a slavit, a když uvážíme, jak si lidé na jihu umí užívat bez pořádné záminky, bude vinobraní teprve oslava života.
Vážně, přemýšlejte o tom.
neuvidí srdečný úsměv? to snad ne :)
jinak francie rulez - ovšem kvůli ní nepřestanu mít rád chorvatsko, kterému ponejvíc škodí zástupy českých buranů, vzor “hele pepo, tady mají slevu - ne máňo, přivezli jsme si konzerv dost”…
Super! Akorát škoda, že “náš hrdina” nezavítal i do Saint-Tropez, nebo ano? :-)
Z Chorvatska znám jenom okolí Dubrovniku, který svým způsobem vlastně není Chorvatsko, a na ten bych bobek rozhodně nehodila!
No, nejspíš neuvidím srdečný bezděčný úsměv; tady se najednou lidi málo usmívají, že jsou rádi na světě.
Pravda, Chorvatsku možná křivdím neprávem, znám jen Rab a dvakrát denně vaření českých jídel z českých konzerv na sporáku ve stanu. Vnitrozemí by asi stálo za smetení těch bobků, tak pardon.
Před Saint Tropez mě “varovala” kamarádka, která mi v Provence nevědomky dělala předvoj; prý tam kromě četnické stanice není nic moc k vidění. I když nakonec mi má fotka na tom chodníku, s prsty namířenými do očí, na Flickru docela chybí.
Ta kamarádka děsně kecá! Saint-Tropez je kouzelné městečko se starobylým jádrem, romanticky úzkými křivolakými uličkami, domečky v pastelových a zemitých barvách, nádherně duhovým západem slunce a pevností, kde se člověk dozví pozoruhodné věci z historie, např. o několika námořních bitvách v přilehlém zálivu. Moc by zajímalo, co jiného ještě ti lidi na takových místech vlastně hledají.
Jo, ty fotky jsou super! Antibes je asi dost podobné na S.-T.
Doufam, ze nas hrdina vyzkousel i povestny “kopačák” aneb 5 litru vina za 4 eura (nebo tak nejak to bylo) v esteticky pusobivem plastovem baleni ))
Dobře, vážně si s ní promluvím o pojmu “nic k vidění” :) Ale nic ve zlém, I., všechny ostatní informace přišly vhod!
Za pochvalu fotek děkuju, tohle mě potěší vždycky!
Kopačák jsem nevyzkoušel - kdybych o něm věděl dřív, nemusel jsem se, pitomec, svlažovat při exkurzích evianem :)
kopačák rulezz.
a chorvatské vnitrozemí je peknej shit.
3 baritonsaxofony v kapele a z toho na 2 hrajou ženské, nevídané.
Však to znělo… pozoruhodně. Ta kapela byla ještě mnohem větší, rozlezli se po náměstí, hráli z různých koutů… Bylo to poetický.