Michal Kašpárek, Mladá fronta DNES, 31. 05. 2006, 6. strana přílohy Brno
Brno - Michal Hamšík, student čtvrtého ročníku Klasického a španělského gymnázia Bystrc, nemá pondělní rána rád. A když musí vstát o hodinu dřív a namísto své oblíbené mikiny si vzít oblek a kravatu, není mu do skoku už vůbec.
V sedm hodin se ve škole při slavnostním zahájení maturit potkává se spolužáky. Michal maturuje jako jeden z prvních, už v pondělí odpoledne. „Zdar, Hamšo, doufám, že se předvedeš,“ zdraví ho se smíchem ostatní. „No to se teda v plným světle předvedu,“ říká dlouhovlasý Michal, který měl na posledním vysvědčení několik čtyřek.
„Trochu se potím, jinak jsem zatím v pohodě,“ hodnotí ve čtvrt na osm svou náladu. „Ještě si musím projít češtinu, první otázky jsou pekelný.“ Nad „počátky písemnictví“ však nevydrží sedět dlouho. Náladu na učení na poslední chvíli nemá na chodbě gymnázia nikdo.
„Co když to udělám až v září? Vezmou mě na vysokou?“ ptá se Michal kamarádky Ivy, která maturuje s ním. „To je jak kde, na Mendlovce jo... Ale co ty bys to neudělal, Hamšo!“ třese s Michalem zelenooká dívka s piercingem v nose.
Zatímco děvčata utěšují jedna druhou, mladíci nahlas komentují, co jim nervozita dělá s trávením. Zbytečně: věčné drnčení kotouče s toaletním papírem mluví za vše.
Studenti chvíli předvádějí svá saka. „Můj krejčí získal Řád vítězného února,“ směje se jeden při pohledu na neuvěřitelnou výšivku. Čas ubíhá zatraceně pomalu, je to asi nejdelší dopoledne v Michalově životě.
Kolemjdoucí učitelé se zastavují u svých svěřenců a podporují je. „Pozor na kalorický výpadek, zajdi na řízek, ale nepij pivo! Na potítko jsem vám všem nachystala oříšky,“ usmívá se na Michala češtinářka Noemi Šteflová. Má ho ráda, protože píše básničky a hodně čte.
Michal v restauraci poobědvá velký biftek s hranolky a kolu. Pak si dopřeje ještě poslední cigaretu před školou. „Bral bych úplně všechno,“ odpovídá na otázku, jaké známky jsou jeho cíl. „A začínám být nervózní,“ přiznává o půl druhé, dvě minuty před první zkouškou.
Z pytlíčku si Michal tahá otázku, kterou chtěl: „Česká literatura po roce 1945“. Na „potítku“ se nenudí: pilně píše koncept a ujídá oříšky. Čtvrthodina přípravy utíká rychle.
Profesorce Šteflové i ostatním odpovídá v naprosté pohodě, protože vše, o čem mluví, četl. Sedí se založenýma rukama a rozebírá Škvoreckého a Fuchse. „Co kdybych tě, drahá, oběsil?“ cituje ze Spalovače mrtvol tak přesvědčivě, že se učitelky lekají. Tři spolužáci, kteří ho tiše podporovali ze židliček u stěny, ho na odchodu ze třídy poplácávají po ramenech: „Tys válel, Hamšo!“
Půlhodinové přestávky mezi zkouškami tráví Michal a jeho podpůrný tým kouřením před branou školy a řečmi o politice. Po pauze jde Michal na základy společenských věd. Mluví o psychologii. „Jak může člověk reagovat na frustraci?“, ptá se ho ke konci učitel. „Může třeba propadnout alkoholismu, to se bohužel stává dost často,“ říká smutně Michal a kamarádi u stěny se kuckají smíchem. I v angličtině si Michal počíná velmi dobře. Občas mu ujede gramatická chyba a u otázky „Washington a velká města USA“ mu hodně pomáhá mapa, ale i indický lektor spokojeně kýve hlavou. Hned poWashingtonu a New Yorku mluví Michal o nepříliš známém Seattlu. „Vyrůstal tam Kurt Cobain, zakladatel skupiny Nirvana, která přišla se stylem zvaným grunge,“ říká slušnou angličtinou.
Michal končí o půl páté dějepisem. Před zkouškou tvrdí, že to bude nejtěžší předmět - tak jako to už tvrdil před češtinou a základy společenských věd.
Vytahuje si však další vytoužené téma: Spojené státy do 19. století. Ve svém výkladu se zadrhává jen místy. „Vzpomeneš si na nějakého generála Unie?“ ptá se učitel. „No... no..,“ reaguje Michal. „Jeden se později stal prezidentem.“ „Mám to na jazyku...“ „Pil hrozně moc whisky. Jedna značka se po něm jmenuje doteď.“ „Tak to byl generál Grant! Ale americký whisky stejně nejsou nic moc, podle mě,“ neodpouští si Michal na konci dialogu se zkoušejícím poznámku. Tentokrát těžko potlačují smích i učitelé.
A potom už jen pět minut čekání na vyhlášení výsledků. Pět minut, které se na hrobově tiché chodbě zdají být dlouhé jako hodina.
Za maturanty se uzavírají dveře třídy. Ven po chvíli vycházejí tři děvčata plačící štěstím a Michal, který užaslým kamarádům jako v mrákotách oznamuje: „Mám za čtyři.“ Čtyři výborné, tedy nejlepší možný výsledek maturity, jeho fanoušci nečekali. „Hamšo...,“ nevzmáhají se na slovo. Ta, která jim nakonec přicházejí na jazyky, nelze opakovat.
„A z tohohle si udělám táborák!“ zvedá Michal nad hlavu „počátky písemnictví“. Pak volá rodičům: „Mám za čtyři. - No fakt. - Ne, nemusíš říkat nic. - Tak asi ráno ahoj,“ směje se a ostatní s ním.
V takové chvíli toho skutečně není moc co říct.
V hospodě Michal hned odvazuje kravatu a strká ji do odřeného batůžku. Studenti oslavují pivem. „Těšil jsem se na ně od středy,“ usmívá se Michal.
V devět hodin přicházejí první panáky a Michal se svěřuje se svým fíglem: „Na internetu jsem četl, že otázky musíš tahat druhou rukou, než jakou píšeš. A fakt to fungovalo. Třikrát jsem losoval levačkou a vytáhl jsem si, co jsem chtěl, jen v angličtině jsem na to zapomněl, a dostal jsem zeměpisnou otázku.“
Kolem stolu se vedou řeči o tom, jestli je pro Rolling Stones důležitější Mick Jagger nebo Keith Richards, jak nejlépe připojit k internetu domácí počítačovou síť, vzpomíná se na zážitky ze čtyř let společně strávených na střední. Jako by se to všechno už začalo ztrácet do vzpomínek. „Končí sranda,“ glosuje sice Michal začátek „vážných starostí“, přesto se stále raduje, jako ostatní.
Společnost se po jedenácté hodině přesouvá do steak baru. Teprve nad ránem, po třetí hodině, se unavený Michal zvedá a míří domů.
S pyšnými rodiči si připije až odpoledne. V sobotu ho čeká třídní večírek a několik dnů poté se Michal dozví, jestli se dostal na některý z oborů na fakultě sociálních studií. „Bezpečnostní studia by mohla být zajímavá,“ uvažuje, že by se věnoval mezinárodním vztahům.
„Ještě aby vyšly ty přijímačky a budu vážně šťastnej,“ svěřuje se večer po své „zkoušce z dospělosti“. Na začátku těch nejdelších prázdnin ve svém životě.
zpět na portfolio