Michal Kašpárek

Co si myslím (a jak jsem na to přišel)

Komunista? Neomarxista? Liberál?

Když dost dlouho píšete na internet svoje názory, lidi se v komentářích začnou hádat o to, do které škatulky patříte.

A když dost dlouho sledujete ty diskuse, začne vám být líto všeho toho promarněného času.

Tak líto, že se jako přední odborník na problematiku Michala Kašpárka rozhodnete k tématu říct svoje.

(Poslední revize: léto 2018.)

What kind of ideology is this?

Krátká verze

V roce 2017 jsem se v rozhovoru s Jakubem Jetmarem a Ondrou Slišem označil za protržního socialistu.

Znamená to dvě – často konflitní – přesvědčení:

  1. Naše současná společnost přeceňuje individuální akci a podceňuje akci kolektivní. Mnoho z toho, co je na dnešním životě příjemné a samozřejmé a čím se odlišuje od života před dvěma sty lety – kvalitní a dostupné zdravotnictví a školství, omezená pracovní doba, vymýcení smrtících nemocí, veřejné parky… – je dílem právě kolektivní akce, ne toho, že někdo změnil svůj mindset po TEDxKotěhůlky.
  2. Velká část současné levice podceňuje cenu jako nositele informace i důležitost ekonomického růstu a efektivity pro dosažení humanistických cílů. Idolatrie nerůstu, života v souladu s přírodou, drobných lokálních zemědělců a dalších neefektivních odvětví: samé nebezpečné, antihumanistické myšlenky.

Přesnější označení by asi bylo sociální demokrat, protože jsem pro pestrost forem vlastnictví výrobních prostředků a do toho patří i soukromé nebo akciové firmy. Ale sociální demokrat je v Česku i Jaroslav Foldyna, a to je zvířátko z úplně jiného lesa.

Dlouhá verze

We need to go deeper

Nemám extra konzistentní pohled na svět. Trhy podle mě často fungují výborně a někdy mizerně. Státy a veřejné instituce jakbysmet. Někdy líp proběhne společenská změna zezdola, občas se povede seshora. Negativní svobody (absence zákazů) jsou pro mě důležité, ale ne nutně důležitější než pozitivní svobody (sociální podpora).

Pár postojů promítajících se do všeho, co si myslím, by se ale přece jenom našlo:

  • Hlavní hodnotou je pro mě humanismus, který si definuju jako aktivní starost o důstojnost všech lidí a o jejich možnost jít za svým štěstím. V tomhle ohledu je pro mě (i když ne nepřekonatelným) vrcholem pokroku poválečný západoevropský sociální stát.
  • Věřím v pokrok. V to, že osvícenská kombinace racionality, vědy a soucitu dělá ze světa lepší místo k životu. A že směs ignorance, tmářství a nenávisti tu práci zase hatí.
  • Věřím v nezbytnost dělby moci a zpětnovazebních smyček, jako jsou svoboda slova a pohybu, volby, trh…

V čem jsem společensky liberální:

  • Ve většině takových těch respekťáckých témat: stejnopohlavní svatby plus osvojování a adopce dětí měly být včera, kojení na veřejnosti jasně, válka proti drogám přináší víc škod než užitku…
  • Zároveň ve mě pořád přežívá něco z klasického liberála: k důstojnému a svobodnému životu podle mě patří i právo nějak přiměřeně se ozbrojit; hate speech by neměla být trestná.
  • Jsem proti „misantropickému environmentalismu“, který upřednostňuje zbožštěnou myšlenku Přírody před konkrétními lidmi. Naopak jsem pro geneticky modifikované potraviny, průmyslové zemědělství a další výdobytky osvobozující člověka od hladu, nemocí a dřiny. (O tomhle sporu se obvykle nepřemýšlí v kategoriích konzervativní vs. liberální, ale mělo by.)

V čem tak úplně společensky liberální nejsem:

  • Věřím, že politická opatření jsou důležitější než činy jednotlivců. Změny klimatu může zbrzdit omezení spotřeby fosilních paliv vynucené státním násilím, ne pár lidí jezdících do práce na kole. Oligarchii oslabí redistribuce jejího majetku, ne aplikace Bez Andreje. Neštovice vymýtilo plošné povinné očkování, ne doktoři přesvědčující miliardy lidí jednoho po druhém o tom, že šaman kecá.
  • Věřím, že člověk je vrozeně hierarchický tvor a pokusy o nastolení absolutní rovnosti bez hierarchie téměř vždy končí novými druhy nerovností a hierarchií. Věřím v pokrok, ale nevěřím v revoluce a v utopii. Vidím různé projevy útlaku, který přináší existence státu, rodiny, církve a firem, ale nevidím lepší svět bez nich.
  • Jsem podezřívavý k frázím „dobrovolná volba“ nebo „svobodná dohoda“; když jiné volby nejsou nebo je jedna strana dohody významně silnější, není na tom nic dobrovolného nebo svobodného.

V čem jsem ekonomicky doleva:

  • Společenská mobilita je pro mě důležitá hodnota. Myslím, že jí pomáhá přerozdělování.
  • Jsem pro progresivní sazbu daní, včetně majetkových. Ty bych si přál vyšší než dnes.
  • Mám za to, že je idea konkurence přeceňovaná, hlavně když se roubuje do oblastí se sklony k přirozeným monopolům. Například že víc železničních dopravců nebo zdravotních pojišťoven znamená především multiplikování neproduktivní byrokracie.

V čem tak úplně doleva nejsem:

  • Důstojnost chudým nepřináší jen přerozdělování samo o sobě, ale taky ekonomický růst – a k růstu vede obchod. Proti vítám ekonomickou globalizaci.
  • Někde chci vidět víc trhu: parkování a dopravní zácpy ve městech jsou nepřehlédnutelná tragédie obecní pastviny.
  • Nemám velké pochopení pro podporu regionů: lepší než držet lidi pobídkami tam, kde není do čeho píchnout, je usnadnit jim odchod do měst, kde práce je. (Největším problémem Bruntálska je, že v Praze není místo pro tři miliony lidí.)
  • Nemám ve velké lásce státní paternalismus: radši než poukázky na kulturu bych mladým dal (případně nechal) peníze, ať s nimi naloží, jak potřebují.

V čem nevím, jestli jsem doleva, nebo doprava:

  • Souzním se siliconvalleyským etosem „neregulujte, daňte“.
  • Ergo jsem pro uhlíkovou daň.
  • Obecně vzato nemám rád dotace soukromým podnikatelům. Proti těm (verbálně) protestuje pravice, ale věc se dá zarámovat i levicově jako odpor k přerozdělování od chudých k bohatým. (Na Čapím hnízdě mě nepohoršuje, že se miliardář podle všeho vydával za středního podnikatele, ale že chudým ženským stát napaří DPH na menstruační pomůcky a z výnosů kofinancuje služby od bohatých pro bohaté.)

Kompasy

V létě 2018 mi nejoblíbenější testy politické orientace vycházely takhle:

Na politickém kompasu jsem vlevo dole:

Economic Left/Right: -5.13; Social Libertarian/Authoritarian: -6.05

Podle 8values jsem sociální liberál:

Ekonomická osa: sociální, diplomatická osa: vyvážený, občanská osa: liberál, společenská osa: progresivní

Z testu, který připravil Český rozhlas podle modelu Medianu, vycházím jako městský liberál řízlý skutečným křesťanem:

Městský liberál: 48,6 %, skutečný křesťan: 31,3 %, materialista: 8,2 %

Všechny tyhle nálepky jsou podle mě v zásadě správné.

Přidal bych k tomu ještě jeden vlastní test: když chcete rychle zjistit, kde člověk stojí v dnešní kulturní válce: zeptejte se, jestli se mu nebo jí líbí v dnešním Berlíně. Mně moc.

Co mě k mým názorům přivedlo

Narodil jsem se do živnostnické rodiny a z páté třídy odešel na gympl mezi další děti maloburžoazie. Poprvé jsem volil v roce 2002, samozřejmě ODS. Teprv v rané dospělosti jsem se poprvé setkal s lidmi, kterým heslo každý svého štěstí strůjcem nezafungovalo. Následoval patnáctiletý pomalý pohyb doleva na politickém kompasu. Tady je posledních sedm let v archivovaných výsledcích politického kompasu:

Vývoj výsledků v politickém kompase od roku 2011 do současnosti; společenská osa stabilní, ekonomická o čtyři body doleva

Krom nabírání životních zkušeností popoháněla změnu názorů i četba. Malý výběr:

  • Zásadní pro mě bylo setkání s dílem Slavoje Žižka na vysoké. Červená pilulka, po které jsem uviděl, že kapitalismus a liberální demokracie nejsou tak nerozlučná dvojka, jak nás učili v ZSV. Kdybych měl doporučit jednu jeho knihu, bude to Násilí.
  • Ha-Joon Chang: 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu – Svěží, bystrá kniha, která vyvrací jedno „všichni víme, že…“ z analýz v MFD a Reflexu za druhým. Bohatství neprokapává shora dolů, chudoba zemí se nedá svádět na lenost jejich obyvatel, bájné časy volného podnikání nikdy neexistovaly.
  • Neviditelný výbor: Vzpoura přichází – Jedovatý pamflet útočící na jeden pilíř liberální věrouky za druhým. Čtení článků o duševní hygieně, prokrastinaci a důležitosti cvičení už nikdy nebude jako dřív.
  • Angus Deaton: The Great Escape: Health, Wealth, and the Origins of Inequality – Četl jsem asi deset knih o tom, že se svět přes všechno špatné pomalu mění k lepšímu, že lidé žijí delší a bohatší životy. Tahle je z nich nejfundovanější a nejstřízlivější. Taky ji napsal nobelista.
  • Jo Freemanová: The Tyranny of Stuctureless – Stručné a mou životní zkušeností několikrát ověřené vysvětlení, proč v papírově rovnostářských společenstvích bez hierarchie vznikají hierarchie neformální, možná ještě dusivější.
  • Saša Uhlová už svoje Hrdiny kapitalistické práce psala v době, kdy mě neměla kam názorově posunout, ale myslím, že přijít ta série reportáží i debaty kolem ní dřív, asi by mými předsudky zahýbaly.